Pláč, pláč, pláč a zase pláč… Dost traumatizující, vysilující a unavující. Pomáhá vzít do náruče a chovat. No jo, ale komu dát přednost? A jak tohle období vůbec ustát? Mně osobně pomohla až neuvěřitelně jedna jednouchá věta. Dítě má pláč jako JEDINÝ vyjadřovací prostředek. „Ha! A tak to se mi ulevilo.“ Vám ne? Tak si to rozebereme. Komu se neulevilo, je to tím, že máte už dlouhá léta pláč spojený z větší míry pouze s hodně silnými negativními podněty.
Příklad:
Dospělá osoba pláče: cítí silný smutek, prožívá ztrátu blízké osoby, bezradnost, či dojetí…
Dítě pláče a může tím vyjadřovat: „brrr, něco jakoby mě teď ofouklo, už mě nebaví se dívat na to, co jsi mi sem navěsila, dole by to chtělo vyměnit, přikrýt, odkrýt, víc posadit, halóóó, je tu se mnou někdo?“, nebo „ mám hlad, pomóóóc, něco mě nafukuje, moc to bolí…“
Ha? To všechno by nemuselo být tak dramatické, kdyby se to vyjádřilo slovy. Problém by byl odstraněn během pár vteřin a ticho by bylo zajištěno. Na to si ale ještě počkáte. Moc to bolí, už je horší, to mě nikdy klidnou nenechávalo. Jak to ale rozeznat? Denními zkušenostmi. Rada nic moc, ale o to víc pravdivá. Uběhnou 3-4 týdny a najednou vám bude připadat, že jim čím dál tím víc rozumíte. Z jejich strany se toho moc nezměnilo a přitom jste se tak posunula. Jednoduše jste tak dlouho naslouchala, až jste začala s dvojčátky komunikovat. V této fázi by vás už pláč neměl tak často rozhazovat a váš vnitřní klid by měl pomoci rychleji utišit i vaše dvojčátka. Já sama jsem je nikdy neuměla chovat naráz. Ani v zavinovačkách. Pořád jsem se bála, aby se mi děti nepřehouply, či nějak nezranily. Položila jsem si je na gauč, posadila se mezi ně, položila jim na bříška své ruce a něco jim povídala (třeba nákup, který potřebuji udělat). Nebo jsem jim zpívala. Ano, zpívala. Říkáte si: „Propánajána já a zpívat?“ Jo VY! Neděláte talentovky, jen možná pocit toho ticha, které po chvilce vašeho zpívání přijde, může ve Vás evokovat prožitky na úrovni vítězství Slavíka. Není pro vaše děti víc uklidňující, než váš tep, vaše teplo a váš hlas. To vše jim dělalo dobře v době vašeho těhotenství, a byla jste je schopná uklidnit, aniž byste použila hmat.
Náruč je ale pořád náruč. Když měly děti absolvovat očkování, vždy jsem se postarala o to, abychom na ně byli v ten den dva. Ať už to byla náruč jejich tatínka, či babičky, byla to náruč, která patřila jenom jim, každému samostatně a protože na to Janička s Kubíčkem nebyli zvyklí, to bylo ticho… ;o) Navíc, energie pro vás, ve dvou se to lépe táhne.
Takže, až k vám přijde návštěva, kdy budete mít děti přebalené, nakrmené a přesto u vás „bude hrát stereo“, řekněte: „Ty toho dneska zase nakecaj“. Zasmějte se tomu. Nebojte se, sociálku na vás nikdo nepošle a vnitřní pohoda matky dětem ještě nikdy neublížila. Naopak…
Tak se držte!
maminka dvojčátek Darja
