Dvojčata aneb mé děti se nevyvíjely dle tabulek

vichie81-freedigitalphotos-net-id-10058675.jpgPokud jste už byla a nebo jste maminkou, víte, že zdraví dítěte je posuzováno i dle toho, jestli dokáže v daný měsíc to, co většina dětí (o té většině bych už pomalu polemizovala). Čím to? A čím to, že u dvojčat je to dost časté, že se nevejdou do „tabulek“? Je to spojené s předčasným porodem a menší váhou dětí? Možná. Ze všech stran uslyšíte, že „oni to doženou…“ Tak proč máte odolávat tlaku lékařů, podezření, že něco není v pořádku a v neposlední řadě si procházet dost náročnou rehabilitací pomocí Vojtovy metody? Od 5. měsíce docházím pravidelně s dětmi na rehabilitační cvičení, u Janičky s větším úspěchem, u Kubíčka (mimochodem Kubíček je plod B a od mala je menší) se s velkým zpožděním raduji z každého pokroku, který udělá.

Jen v krátkosti… Kubíček v 5. měsíci nedržel hlavičku, nezvedal jí, do 11.měsíce se neplazil a do 14. měsíce se sám neposadil. Přesto pořád věřím, že mám dvě zdravé děti. Nyní pracuji na tom, aby se pokusil lézt po čtyřech a pak se těšil z prvních samostatných krůčků. Vyšetření u neurologů jsme absolvovali celkem 3x. Vždy s výsledkem, že se jim zdá být v pořádku, ale že by raději udělali nějaká vyšetření. Souhlasila jsem s ultrazvukem hlavy, který není nijak škodlivý a dítě ho neprožívá nijak negativně. Výsledek mi to, v co věřím, nevyvrátil. Díky Bohu. Dalším krokem měla být magnetická resonance s jednodenní hospitalizací, jelikož dítě bude v celkové narkóze. Možná se budete divit, možná pochopíte, tohle vyšetření jsme s manželem nedovolili. david-castillo-dominici-freedigitalphotos-net-id-10058048.jpgKdybych jen od jednoho z lékařů slyšela konkrétní věc, která se jim nezdá, výsledek ultrazvuku by nedopadl dobře, vyšetření bych se nebránila. ALE JEN PRO JISTOTU DÁVAT ANI NE ROČNÍ DÍTĚ DO CELKOVÉ NARKÓZY, PROTOŽE NEDĚLÁ POKROKY V ČASE TABULEK? Mám v tomto podporu i u svého pediatra, který zná mé děti od prvních dnů, vnímá jejich vývoj a nerozhoduje se na základě 20 minut, po které děti vidí. Nechci tímto článkem nabádat - sabotujte lékařské postupy, to rozhodně ne! Vážím si lékařů! Jen vám chci zkusit říct, VNÍMEJTE SVÉ DÍTĚ. Reaguje na Vás? Usmívá se? Máte pocit, že způsobem jeho vlastním s Vámi komunikuje? Dělá pokroky (i když opožděné)? Dělá jiné pokroky? Třeba mé děti oproti jiným, které dnes už běhají, zas o dost víc mluví.

Na cvičení Vojtovy metody několikrát denně, i na to, že jsou při tom prolity potoky slz, se dá zvyknout. Není to lehké, fyzicky ani psychicky, ale asi jsem si už opravdu zvykla. Nijak své děti nešidím, věnuji se jim a dělám dost pro to, aby byly šťastné, a díky tomu si nevyčítám, že s nimi rehabilituji, že s nimi jezdím do „FITKA“ (náš pracovní název RHB centra) :o)

Takže co? Jestli si už něčím podobným procházíte, nebo jednou budete, nemyslete hned na nejhorší. Vůbec si tuto myšlenku nepřipouštějte jen na základě opožděného vývoje dle tabulek. Berte jí tak trochu jako tabulku konfekčních velikostí. Kolik z nás do ní přesně zapadá? Lékařů se ptejte, a chtějte vědět, na základě čeho Vám předepisují méně či více náročná vyšetření a vždy si dejte čas na rozmyšlenou. V ordinaci máte hned chuť vše odkývat. Jsem vděčná manželovi za větu v ordinaci „my si to ještě rozmyslíme“.

                                                                                                   maminka dvojčátek DARJA


Související články